Žár výhně sálá celou místností. Po několika hodinách těžké práce jsem už malátný, ale musím ho dodělat, dokážu to. Vím to. Kniha je velmi přesná, nemůžu nikde udělat chybu. Včera jsem koupil u kupce Rosensteina za krvavé peníze všechno zlato co měl. Divil se, proč kupuju tolik prstenů a pohárů. Už si ani nepamatuju, co jsem mu odsekl, byl jsem tak vzrušený! Zlato jsem dnes ráno roztavil a začal jsem podle návodu vyrábět poslední části rukojeti. Všechno ostatní už je hotové. Konečně se mi hodí ty hodiny strávené zevlováním u zlatníka Guldera, všechno jsem od něj odkoukal. Sám bych nevěřil, jak snadno to jde, skoro jako by mi nějaký bůh vedl ruku, jako by si kladivo samo přálo být hotové co nejdřív. Vždycky, když nevím jak dál, vezmu ho do ruky a naslouchám mu. Pak přesně vidím, co schází.

            Probudil jsem se ráno v kovárně. Taková nedbalost! V ohništi ještě červeně prosvítali řeřavé uhlíky. Musel jsem usnout! Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby dílna chytla! Celé moje dílo by bylo zničené. A Kniha! Byla by to strašná rána pro celý svět, nějaká nadpřirozená bytost nade mnou musí držet ochranou ruku, že by zase to kladivo? Teď, když už jsem tak daleko, nemůžu se zdržovat malichernými úvahami. Rychle jsem se dal do práce. Myšlenku na snídani jsem rychle zahnal z hlavy, vlastně jsem nejedl už od včerejšího rána. Nejedl a nepil. A nevyšel z kovárny, snad to nikomu není nápadné, ale i kdyby. Zítra už mi bude všechno jedno, zítra už mě bude stejně každý znát! Už zítra, ta chvíle, na kterou jsem tak dlouho čekal!

 Objevili se určité... komplikace. Nic závažného, s pomocí Knihy se mi všechno určitě brzo podaří vyřešit, ale přesto se zdá, že se výroba poněkud protáhne.

 Násada praskla! Prokletý obchodník! Procházel vesnicí asi před třemi měsíci a tvrdil, že je to prvotřídní železovcové dřevo, bez jediného kazu. Vyměnil jsem mu nějaké rodinné šperky za všechno, co měl. Sotva jsem ale do takto získané a samozřejmě náležitě upravené rukojeti začal vkovávat zlaté prvky, dřevo na jednom místě prasklo! Až kladivo dodělám, ten mizera bude první na řadě. Doufám, že ty zbylé dva kusy dřeva budou lepší.

 Ruce mám samou třísku. Poprvé to rozhodně šlo lépe, tohle dřevo je mnohem tvrdší, zničil jsem na něm dva hoblíky, musel jsem vylézt z kovárny, abych si od truhláře Cimra půjčil nějaká dláta a nový hoblík. Sluneční světlo mě po týdnu stráveném v temné dílně oslepilo. bylo po dešti a cestou jsem letmo zahlédl svůj obraz v kaluži. Bylo to strašné. Co se to se mnou děje? Celé tělo mám strašlivě vyzáblé, kůže získala dlouhým strádáním podivný šedavý odstín. Nedokázal jsem se pohnout z místa a jako uhranutý jsem na sebe hleděl. Takhle jsem k Cimrovi nemohl! Počkal jsem raději do tmy a vloupal se do jeho skladu nářadí. Nebylo to možná úplně poctivé, ale já jsem nemohl čekat. Uvnitř skladu někdo nechal nějaké zbytky, dostal jsem náhle strašlivý hlad. Všechno jsem snědl a potom jsem se pořádně napil ze sudu s dešťovou vodou, který stál před skladem. Cimrovi psi mě naštěstí dobře znají, trávil jsme tu celé dny, když jsem se snažil naučit se pracovat se dřevem, takže byli celou dobu zticha.

S novým nářadím probíhají práce celkem utěšeně. Už jenom několik drobností, nakonec zabrousit a násada bude znovu hotová!

 Můj den se opět přiblížil. Dnes znovu zkusím zasadit zlaté prvky do rukojeti. Tentokrát se to snad povede, dřevo po celou dobu obrábění vykazovalo mnohem lepší vlastnosti. Vždycky, když jsem byl příliš vyčerpán, dodělával jsem nějaké drobnosti na hlavici, ta je jinak už dokonalá. Bodec z meteorologické oceli se leskne a září, je ostrý jako břitva. Ta věcička mě stála pěkné peníze. Vyměnění téhle trochy speciálního kovu za můj městský dům bylo to poslední, co jsem udělal, než jsem se odstěhoval do téhle malebné vesničky, mám tu mnohem víc klidu a času na práci. Lidé tu byli velice vstřícní, všichni mě naučili to, co jsem potřeboval. Skoro se bojím dne, kdy bude kladivo hotové, koho z nich vyberu?

 Zlato je na svém místě! Tentokrát to dřevo vydrželo. Už jsem skoro hotový, stačí už jen násadu omotat kůží. Kniha je i v tomto případě velmi konkrétní. Je to celkem zvláštní, jak můžou magické schopnosti kladiva souviset s tím, jestli je jeho rukojeť omotaná medvědí nebo králičí kůži? Ale nic naplat, musím poslechnout Knihu. Včera jsem byl zase venku, vyhnal mě hlad a navíc se mi zanítily ruce, to kvůli třískám. Hrozně jsem se najedl a pak jsem všechno zase vyzvracel, zdá se, že můj žaludek odmítá přijímat potravu. Což je dobře. V Knize se jasně píše, že se musím před provedením aktivačního rituálu pět dní postít, nevím, co mě to popadlo, teď, když jsem tak blízko! Musím sehnat tu medvědí kůži, ale kde?

            Vzpomněl jsem si, že mi Cimr před několika měsíci, krátce po mém nastěhování do téhle vísky, vyprávěl o medvědovi, kterého skolil jedné velmi tuhé zimy, když ho našel u sebe ve stáji, jak se krmí jeho valachem. Dokonce mi tehdy ukázal medvědí kůži, která visí u něj doma nad krbem. To by mohlo být ono, budu se tam muset nějak dostat, tentokrát to už ale bude těžší, než ukrást nářadí ze skladiště. Musím vymyslet nějaký plán.

 Konečně jsem na to přišel! Jakmile padne tma, připlížím se k Cimrovu hospodářství a zapálím seník. Až bude celé stavení pobíhat zmateně po dvoře, vplížím se dovnitř a ukradnu kůži. Bude to sice těžké, ale snad se mi to podaří.

 Stalo se něco strašného. Vše běželo podle plánu, když jsem ale vylézal s kůží ven ze stavení, všiml si mě Cimrův nejmladší syn. Dobře se známe, jsem pro něj jako strýc, dokonce jsem mu jednou ukázal Knihu, je až s podivem, jak se někdo může za těch pár měsíců spřátelit, navíc s takovým děckem! Malý na mě koukal, nevěděl, co si má myslet. Poznal mě. Stáli jsme tam tak proti sobě, drželi se pohledy v šachu, nikdo nic neřekl. Najednou si kluk všiml medvědí kůže a v očích mu zablesklo. Chtěl zavolat otce. Nevěděl jsem, co mám dělat, byl jsem zmatený, unavený, odhodlaný. Upustil jsem kůži a skočil po klukovi. Stiskl jsem mu prsty kolem hrdla, aby nemohl křičet. Zmáčkl jsme ho, začal se dusit a omdlel. Přestal se bránit, bezvládně mi visel v rukou. Už jsem ho tam chtěl nechat ale najednou jsem si vzpomněl na rituál. Leží teď před vyhaslým ohništěm, mělce dýchá. Rozřezávám medvědí kůži na pásky, kterými obalím rukojeť. Kéž by se tohle nemuselo nikdy stát. Budu muset výrobu trochu popohnat, k rituálu je potřeba čerstvá krev, chlapec se nesmí probudit, nevím, jestli bych měl dost sil udělat to znovu. Dodělám svou práci ještě dnes večer!

 Vše se daří. Znovu jsem roztopil výheň, je mi nějak podivně chladno. Podřezal jsem malému Cimrovi krční tepny dlátem, žádný vhodnější nástroj jsem nenašel. Tmavě rudá krev se nahrnula do stříbrné mísy, klokotala jako horské potoky. Cítím, jak se všechno blíží k úspěšnému konci. Hromové kladivo bude konečně hotové. Stanu se nejmocnějším mužem od dob, kdy po zemi chodili sami bohové. A nastolím mír a pokoj! I kdybych měl porazit všechny armády světa, s mým kladivem se to podaří.

 Když jsem zapaloval svíce, venku začalo hřmět. Výborně, magická moc rituálu se projevuje. Mrtvé tělo chlapce teď leží v rohu dílny, stříbrná mísa s jeho krví uprostřed magického kruhu. V ní je ponořené kladivo. Medvědí kůže pomalu nasává čerstvou, ještě skoro horkou lidskou krev. Už zbývají jen runy, bude obtížné, nakreslit je všechny přesně. Ale nebojím se, v Knize jsou popsané naprosto přesně.

 Neskutečné. Sotva jsem dokončil poslední magický znak, všechny runy začaly zářit. To světlo se pomalu slilo do nádoby uprostřed kruhu, kde se smísilo s krví. Ocelový bodec na kladivo začal temně žhnout a pomalu do sebe vstřebával celý obsah mísy.Ve chvíli, kdy zmizela poslední kapka podivné substance, vstřebána do útrob artefaktu, venku udeřil strašlivý blesk, následovaný hromem. Bouře je přímo nade mnou. Kladivo je hotové! Konečně! Roky práce jsou završeny úspěchem! Dokázal jsem to, jsem nejmocnější muž na světě! Musím ho okamžitě vyzkoušet.

            Pršelo. Poslední studené kapky, jakoby ozvěna včerejší strašlivé bouře, dopadaly na chladné mužské tělo, které leželo v bahně na vysokém, holém kopci.

„Tak co máte, desátníku?“ zeptal se vysoký, zarostlý muž s hodností kapitána Královských pořádkových legií .

„Podle mě je to jasné, kapitáne. Určitě jde o toho nového přistěhovalce z města. Prý sem přišel asi před půl rokem, od té doby obcházel jednoho řemeslníka za druhým a tahal z nich rozumy. Poslední měsíc zůstával čím dál víc u sebe v dílně, nikoho tam nepouštěl...“ vychrlil ze sebe snaživý poddůstojník.

Kapitán znovu změřil ležící ohořelou mrtvolu pohledem. Ruce měla doslova připečenou k něčemu, co vypadalo jako nevzhledná protáhlá hrouda slitá z podivně zbarveného kovu, nebo snad slitiny?

„A co to proboha drží v ruce?“

„To nikdo neví, pane. Jak už jsem řekl, nikdo vlastně pořádně nevěděl, co tu dělá nebo proč přišel. Promluvil jsem si s několika místními obchodníky, zdá se, že u každého zakoupil něco. Jeden říká, že mu prý prodal všechno zlato, co měl na skladě. Prý byl ten chlapík tak hrrr do obchodu, že si ani nevšiml, že mu kupec podstrčil to nejhorší, co měl, jen tak ze cviku, rozumíte...“

Kapitán šlehl po desátníkovi pohledem.

„Samozřejmě jsme mu okamžitě nechali useknout nějaký ten prst, aby si pamatoval, že nemá šidit zákazníky“ dodal okamžitě poddůstojník.

Kapitán se usmál.

„Taky se říká, že od jednoho procházejícího kupce koupil nějaké cizokrajné dřevo, všichni si z něj tenkrát kvůli tomu tropili blázny. A u ostatních kupoval hoblíky, kovadliny, kladiva, tyglíky na tavbu... Vypadá to, že ten chlap si chtěl zařídit univerzální řemeslnou dílnu...“

„A taky zařídil.“ Ozval se třetí hlas. Ke dvojici na kopci se připojil obtloustlý lysý postarší muž. „Tam dole“ máchl rukou směrem dolů k osamocené budově u lesa, kde přistěhovalec žil. „Tak dole má všechno. Truhlářskou, kovářskou i zlatnickou dílnu, všechno pěkně na hromádce. A taky jednu mrtvolu, asi desetiletýho kluka. Hoši už shání místní, aby tělo identifikovali. A taky jsme tam našli tuhle.“ jeho hlas najednou zazněl tajemně a skoro spiklenecky. V ruce, která se až do teď nonšalantně schovávala za masitými zády se objevila poměrně tenká, v kůži vázaná kniha,

„Ale ne!“ vydechl kapitán a vytrhl jí tlouštíkovi a rychle jí prolistoval. „No to snad ne, myslel jsem, že jsme je tenkrát dostali všechny!“

„Já taky, ale tenhle chlapík zřejmě stihnul vypadnout z města ještě před tou šťárou...“ zahuhlal tlustý a odplivl si.

„Měl jste pravdu, desátníku.“ oddechl kapitán. „Je to jasné. Další kladivoun. Ale tenhle to myslel asi pořádně vážně.“ Znovu si prohlédl kus kovu, připečený k dlaním mrtvoly. Z konce hroudy trčel téměř nepoškozený, ostrý ocelový bodec.

„Spalte tu hrůzu.“ zavelel rázně a hodil knihu vyjevenému desátníkovi. Ten jí otevřel na první straně.

„JAK VYTVOŘITI SOBĚ ARTEFAKT NADEVŠE MOCNÝ A STRAŠLIVÝ, KLADIVO, JENŽ POUTÁ SÍLU BOUŘÍ, HROMOVÝM SE ZOVOUCÍ“ Hlásal hrdý nápis vyvedený zlatými literami.

„Ten chlap byl pošuk“ poznamenal za ním tlusťoch. „Ten, co to napsal. Ale spousta lidí se na to nachytala. A všichni dopadli stejně...“ podíval se na mrtvolu. „Je fakt, že to kladivo dokázalo svým způsobem ovládat blesky. Ale to ostatně cokoli kovového, když s tím vylezeš při bouřce na dost vysoký holý kopec...“ chrčivě se zasmál a potom pomalu odkráčel za kapitánem.